Je pátek, listopadové ráno a já sedím ve vlaku směrem na Prahu. Těším se. Moc. I přesto, že tak úplně nevím, co mě tento víkend čeká. Ale opět je tu ten známý pocit. Pocit, kdy vím, že tohle je přesně to nejlepší, co pro sebe teď můžu udělat. Vyrazit do Brna a strávit víkend se Zdeňkou a Vladimírem, báječnými učiteli z Centra Změn, kteří mi před rokem ukázali na to, o čem to tady celé je. Tím mi zbořili veškeré mé představy o sobě, mém okolí a světu vůbec a já jim za to nepřestanu být nikdy vděčná :).
Taky se strašně těším na kamarády z Akademie a jsem moc zvědavá na ostatní lidičky, kteří ji absolvovali jiné roky. Zatím se známe pouze ze společné skupiny na Facebooku a já se moc těším, až je poznám. A hodně brzy mám pochopit proč :).
Mám zavřené oči, opřenou hlavu a cítím to vzrůšo. Vzrušení z neznáma, které mě poslední dobou provází čím dál častěji. Na nádraží v Praze na mě už čeká Míša, parťačka z Akademie a jdeme se potkat a seznámit s jedním prima starostou, který už je v Centru Změn starý pardál a my jsme se mu tak trochu nacpaly do auta :)). I když on se moc nebránil :).
Stejně jako před rokem, nabíráme po cestě Lucinku, úžasnou holku, ve které jsem našla mladší ségru, kterou jsem nikdy neměla a řítíme se do Brna. Opět je v autě celou cestu veselo. Už od začátku. Posádka se lehce pozměnila, ale my, co jsme zvědaví a chceme od života ještě víc, jsme tady. A já už teď vím, že to zase bude jízda….
Jízda to tedy rozhodně byla. Partička kolem 25 lidiček, starých a velice rychle i nových kamarádů, kteří se opět sešli na místě, kde se mi před rokem doslova rozpadl můj tehdejší svět.
Všichni vypadali výborně. Ženský zkrásněly a jenom zářily, chlapi zeštíhleli a také vypadali tak nějak líp :). Bylo slyšet štěbetání a smích, prostě radost z toho, že se všichni vidíme.
No a Zdeňka s Vladimírem, ti dva, kteří stojí za vším, co se tady dělo. Ti dva, kteří se každému z nás tady zapsali do života tak, že si to ani nedovedou představit. Ti dva brzy odstartovali víkend a tím i další dvouměsíční cestu, kterou jsme měli společně strávit a podívat se ještě dál. Nakouknout tam, kde jsme zatím ještě nebyli…
Jedním slovem fičák, jak to nezávisle na sobě popisovalo několik z nás. Celý víkend a následující dva měsíce se nám Zdeňka s Vladimírem snažili ukázat na to obrovské v nás. Znovu. Všichni jsme to už v Akademii slyšeli, ale trochu jsme se zatoulali zpátky do svých hlaviček a tím se mnohdy pohybovali ve vymyšleném světě. Každý si na to už někde sáhl, ale tohle celé bylo o tom, spolehnout se na to naše vedení mnohem častěji. A pomalu se začali spoléhat neustále.
Proto byl celý tento čas o akci. O tom, do čeho se pustíme a co opravdu budeme dělat. A většina z nás se do toho pustila s chutí a brzy bylo o zážitky, velikou zábavu, spousty prima nápadů a „zázraků“ postaráno.
Malovali se nádherné obrazy, pořádaly se výstavy, psali se knihy, vznikaly nápady na dětské pohádky, fotili se super sexy fotky, našlo se několik nových zaměstnání, objevovali se noví klienti, koučové koučovali, vznikaly nápady na nové projekty a jiné a jiné super věci se prostě začaly dít.
A to pouze tím, že jsme se jednoduše rozhýbali. Přestali dumat, vymýšlet a řešit to, jak to tu celé funguje a začali fungovat sami. Přestali hledat a vymýšlet a nechali se vést tím obrovským v nás, což v překladu znamená, že jsme se pustili do života a začali dělat věci, které chceme dělat.
A pokud jsme na to náhodou na chvilku zapomněli a zpátky se zatoulali a začali moc vymýšlet, byla tu Zdeňka a Vladimír. Ti tu opět, stejně jako v Akademii, byli po celou dobu s námi. Opět jsme dostávali super úkoly, které vedly k tomu, abychom jasněji rozpoznali, co je skutečné a co vymyšlené. A navzájem jsme to všechno společně sdíleli.
Díky tomuto programu jsem si znovu uvědomila, jak je to všechno strašně jednoduché. Všechno to štěstí a pohodu, kterou všichni tak hledáme, ten vysněný šťastný život, který všichni chceme, nikdy nenajdeme tam venku. Nikdo a nic nás šťastnými trvale udělat nemůže. Jsme to my sami, kteří si to dovolí a pustí se za svými přáními a sny. Vždycky to bude pouze o nás a na nás, čemu řekneme ano. Nebo jednoduše ne.
Radost, štěstí, obrovská legrace, přátelství, láska, sdílení, vděčnost…. Tohle jsou slova, která mě napadají, když se ohlédnu za těmito dvěma měsíci. Ale slova jsou málo. Nejde jimi popsat, co v sobě dnes mám a jak moc šťastná jsem.
Díky Centru Změn je ze mě šťastná a veselá ženská se spoustou úžasných nových kamarádů a prací, kterou miluju. Jsem zamilovaná do života a také nově do báječného chlapa, kterého jsem nemohla potkat nikde jinde než tady. Mezi lidmi, kteří chtějí od života víc, chtějí si ho prožít na plný pecky a už dobře vědí, že pouze zážitky jsou to, co se jednou bude „na konci“ počítat.
Opět jedno obrovské díky Zdeňce a Vladimírovi. Miluju vás oba tolik, že se to slovy ani nedá vyjádřit. To, co vy dva pro lidi kolem sebe děláte, je něco opravdu výjimečného.
A mě to natolik dostalo, že se dnes pokouším o to samé.
Děkuji vám dvěma a také všem, kdo byl součástí téhle super jízdy. Každý z vás má veliký podíl na tom, že jsem dnes zase o kousek dál :).
Moc se těším na to, co spolu ještě zažijeme a už teď se nemůžu dočkat na další pokračování….