To byl název našeho dalšího víkendu s koučkami, který jsme s mou kolegyňkou Luckou Ročkovou minulý týden pořádaly.
Nyní se pokouším dát dohromady pár vět o tom, jaké to vlastně bylo.
A byl to jedním slovem zážitek :)!!!
„Držte se toho pocitu, kdy jste živí“! To jsem už několikrát slyšela v Centru Změn. A jsem šťastná, že tenhle pocit mám čím dál častěji :). Náš víkend byl velmi živý a my všichni s ním :).
Bylo nádherné vidět, jak jsme vlastně uvnitř stále dětmi. Všichni se rádi smějeme a hrajeme si. Všichni jsme uvnitř ze stejného těsta. Čím víc se s lidmi bavím, tím častěji začínám vidět tu hravost v každém z nás.
Pokud se nám na chvíli podaří zapomenout na to, kdo si myslíme, že jsme (důležitá paní učitelka, vážený pan docent, ředitel, bez kterého se firma položí, maminka, která ví nejlépe, co je pro své dítě dobré a mnozí další), stanou se z nás děti. Malé děti, které si chtějí hrát :).
Jeden z mých klientů mi nedávno řekl: „To je přece jasný, že si rádi hrajeme, to má rád každý“!
Pokud je to tedy tak „jasný“, tak proč to neděláme? Proč má většina z nás pocit, že je tu tisíc věcí, které je potřeba nejdříve udělat, vyřídit, vysvětlit, dokončit a tím pádem nám na „věci“, které máme rádi, jaksi nezbývá čas?
Všimněte si sami u sebe, kolik času trávíte denně děláním toho, co Vás těší, z čeho máte radost a co si užíváte? Kolik času to je? A pak si také všimněte času, který trávíte děláním toho ostatního?
Jak je možné, že naprostá většina lidí má pocit, že nestíhá? Prostě nemá čas. Na nic. A natož se bavit!!!
Chápete ten nesmysl??? Nemáme čas se bavit??? Nemáme čas na hezké věci??? Nemáme čas na to, co nám dělá dobře???
Vracíme se až příliš často do těch svých rolí důležité paní učitelky, váženého pana docenta, ředitele, bez kterého se firma položí, ustaraných maminek a tak dále. Až příliš mnoho času trávíme v myšlenkách o tom, jak má co vypadat, co se smí a co už ne, co bychom ještě měli udělat a přitom nám z toho není moc dobře.
Všichni jsme uvnitř stále dětmi a chtěli bychom si hrát, ale nemůžeme, protože se z nás stali ti důležití dospělí. Musíme se přece podle toho chovat. A podle koho vlastně???
Bereme vážně každou kravinu, která se nám prožene hlavou o sobě i o ostatních. Také o tom, co by se mělo a nemělo a mnohdy celé roky prožijeme v iluzích. A mezitím nám prima věci jednoduše unikají přímo před nosem. Nemáme šanci si jich všimnout, protože jsme příliš zaměstnaní tím naším přemýšlením o všem možném.
Jde to ale mnohem jednodušeji. Stačí se podívat na malé děti. Ti nikdy nepřestanou s tím, co je baví. Nikdy nepřestanou s tím, co se chtějí naučit jen proto, že jim to třeba hned nejde. Nezdržují se přemýšlením o tom, co to o nich znamená. Nezdržují se přemýšlením, jestli něco zvládnou, nebo ne. Prostě to dělají. Mají na práci mnohem důležitější věci a to bavit se :).
I proto byl název našeho víkendu „Chci vědět, co chci“! Je fajn se občas na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem sebe.
Zkuste to také, zastavit se…
Zkuste to také, víc si hrát…
Zkuste to také, častěji se ptát sami sebe…
Co já to vlastně chci? Co by mě bavilo? Co by se mi líbilo teď dělat? Koho by se mi líbilo poznat? Do čeho by se mi líbilo teď pustit?
Bylo by fajn mít ve svém slovníku mnohem častěji slovíčko „chci“, raději než „musím“.
Nemyslíte :)?